Upozornění: Žádáme všechny členy TJ Orion Praha, aby nejpozději do 31.7.2021 uhradili členské příspěvky. Více informací zde

Go to content
50j-komix1 pro

Jedenáct chyb, kterých se dopouštějí rodiče mladých sportovců

27. 11. 2019

Jakých chyb se dopouštějí rodiče mladých sportovců, proč jsou tak škodlivé a jak je napravit

Jedenáct chyb, kterých se dopouštějí rodiče mladých sportovců

Jakých chyb se dopouštějí rodiče mladých sportovců, proč jsou tak škodlivé a jak je napravit.
A k tomu komix o ukázkově chybujícím tatínkovi.

01
Neustále radí
Rodičovské rady mají často podobu koučování, a dítě je tak vlastně vedeno dvěma trenéry zároveň.
Je velmi pravděpodobné, že trenér má svou vizi, rodiče mají jinou vizi, a mladý sportovec je
v situaci, která je pro něj značně nepříjemná a matoucí. Navíc je pro sportovce mnohem přínosnější,
když věci „zvládne“ sám. To, že mu bude neustále někdo radit, co a jak má dělat, povede k tomu,
že na tomto vedení bude vždy závislý. Takto se z dítěte sebevědomá a silná osobnost skutečně nestane.
Jak to napravit?
Rodič by měl být vždy připraven poskytnout radu, je-li o ní projeven zájem. Na žádost o pomoc by
měl vždy zareagovat ochotně, ale zároveň si nebrat osobně, pokud o jeho rady zájem momentálně
není. Od trénování jsou trenéři, nikoli rodiče.

02
Chtějí po svém dítěti něco, co sami nedělají (nezvládají)
Rodič je pro dítě vzorem, ať už chce, nebo ne. Pokud vyžaduje po svém dítěti něco, co sám
nezvládá, nejenom, že to dítě nejspíše dělat nebude, ale navíc je to jedna z nejspolehlivějších
cest, jak ztratit přirozený respekt.
Jak to napravit?
Rodiče musí svému dítěti ukazovat a demonstrovat, jak se určité věci mají řešit, nikoliv mu na toto
téma dělat přednášky. Pokud například rodiče po mladém sportovci chtějí, aby byl během výkonu
pozitivní a snažil se, i když výrazně prohrává, musí jít příkladem. Ani při nevydařených výkonech
na nich nesmí být patrná frustrace, rezignace či ztráta zájmu.

03
Vnímají své dítě zkresleně
Jedna z nejdůležitějších mentálních schopností, kterou by měl každý sportovec mít, je schopnost
objektivního sebehodnocení. Být bez emocionálních zkreslení schopen sebereflexivně zhodnotit
svou výkonnost, své silné a slabé stránky, a stanovovat si odpovídající cíle, je klíčovou
součástí sebevědomí. Rodiče by to měli mít na paměti vždy, když budou mít tendenci po velmi
špatném výkonu přesvědčovat své dítě, že bylo nejlepší na hřišti. Druhým extrémem je pak
nesmyslně přísné hodnocení, kterým se snaží někteří rodiče své dítě motivovat.
Jak to napravit?
Rodiče se musí naučit být v hodnocení svého dítěte objektivní. Je samozřejmě vhodné zaměřovat
se primárně na silné stránky mladého sportovce, ale ne na úkor vytváření nerealistické iluze.
Vždy je potřeba zaměřovat se na pokroky v rámci individuální úrovně – raději než „dneska jsi
byl skvělý, jsi naše malá hvězda“ je vhodné poskytnout konkrétní pozitivní zpětnou vazbu,
zaměřenou na jednotlivé dovednosti a jejich porovnání s předchozími výkony.

04
Nechápou, že sport patří dítěti
Sport je záležitost dítěte. Jemu „patří“ daná sociální skupina, zážitky, vztahy, selhání i úspěchy.
Rodiče často zapomínají, že samotné sportovní výkony tvoří jen jednu část komplexní mozaiky
zážitků a zkušeností, kterými jejich dítě prochází. Mladí sportovci potřebují autonomii. Rodiče,
kteří narušují osobní prostor svého dítěte (byť často nevědomky a s tím nejlepším úmyslem), mu
zcela zbytečně připravují negativní emoční prožitky. Když například rodiče sledují trénink a
hlasitě své dítě povzbuzují, jde sice z jejich strany o projev zájmu a podpory, ale pro dítě může
jít o trapnou situaci.
Jak to napravit?
Rodiče by měli nechat na dítěti, nakolik budou zapojeni do jeho sportovního života. Neměli by
chodit kamkoli chtějí, kdykoli chtějí, a říkat cokoli chtějí, bez ohledu na přání dítěte. Je dost
možné, že je pro dítě v daném vývojovém období nejpodstatnějším aspektem sportu jeho postavení
v kolektivu, nikoli samotné sportovní výkony. Rodičovská snaha o podporu (přítomnost na tréninku,
společné oslavy vítězství v turnaji, apod.) pak může být zcela kontraproduktivní.

05
Kladou důraz na nesprávné věci (vítězství, srovnání s ostatními)
Sportovec může podat nejlepší výkon ve své kariéře, a přitom prohrát. Dítě může udělat velký
výkonnostní pokrok, ale být stále v týmu nejslabší. Pokud se rodiče soustředí na „vítězství“
a porovnávání s ostatními, vytvářejí podmínky, ve kterých úspěch nebude v rukou samotného sportovce.
Jak to napravit?
Rodiče by měli vždy pohlížet na výkony svého dítěte skrze jeho individuální úroveň. Porovnání
s ostatními dětmi (ať už pozitivní, či negativní) není efektivní metoda, jak podporovat další
rozvoj.

06
Zaměřují se primárně na negativa, ne na pozitiva
Když se rodiče zaměřují převážně na to, co se dítěti nedaří, zahltí jeho pozornost věcmi, které se
nemají opakovat. Sportovec, který se místo na samotný výkon soustředí na další a další chyby,
které udělal, a které mu někdo stále dokola vyčítá, nebude podávat dobrý výkon. Navíc onu chybu,
kterou mají rodiče tendenci svému dítěti vytknout, si nejspíše dítě samo moc dobře uvědomuje.
Jediné, čeho tím tak dosáhnou, je zesílení negativních emocí, které dítě v takovou chvíli prožívá.
Jak to napravit?
Pokud rodiče cítí potřebu pokřikovat na své dítě během zápasu/tréninku cokoli jiného než základní
povzbuzení, měli by se držet jednoduchého pravidla – upozorňovat ho na to, co chtějí, aby
zopakoval. Tedy na pozitiva. Zvláště v okamžiku, kdy mladí sportovci udělají chybu, je potřeba
podporovat jejich schopnost takovou situaci rychle překonat. Jedním z nejlepších přístupů je pak i
po celkově nepovedené situaci vypíchnout drobnosti, které se povedly.

07
Podporují, jen když se daří
Fandit, podpořit a zatleskat v okamžiku, kdy se sportovci daří, je jednoduché. Stejně jako kroutit
hlavou a nadávat, když se prohrává. Jestli by někdo neměl padat do tohoto stereotypního
fanouškovského chování, pak jsou to rodiče.
Jak to napravit?
Rodiče by měli své dítě podporovat a motivovat obzvláště ve chvíli, kdy je mu „těžko“.
A v ideálním případě budou takto podporovat všechny snažící se mladé sportovce, nejenom své děti.

08
Jejich přístup k dítěti je závislý na jeho výkonech
Dítě nesmí mít nikdy pocit, že je jeho vztah s rodiči jakkoli závislý na jeho sportovních výkonech.
Pokud si tento dojem vytvoří (například proto, že když prohraje zápas, je jízda domů v autě vždy
načně „napjatá“, kdežto když vyhraje, je atmosféra veselá a často ještě dojde na zastávku
v oblíbené restauraci), vytváří to na něj obrovský tlak. Žádné dítě nechce riskovat, že jej jeho
rodiče přestanou mít rádi a tento strach ze špatného výkonu pak může vést k tomu, že bude dítě
před výkonem extrémně nervózní, případně již nebude chtít sport raději vůbec provozovat.
Jak to napravit?
Rodiče by nikdy neměli jakkoli spojovat svůj vztah s dítětem s jeho sportovní výkonností. Musí
dávat jasně najevo, že jeho sportovní výkony neovlivní ostatní aspekty jeho života. Pokud jsou
rodiče do sportovní „kariéry“ svého dítěte natolik emočně zainvestovaní, že toto pravidlo nejsou
schopni dodržet, je nutné přehodnotit současný přístup a jasně si stanovit priority.

09
Snaží se zvýšit vnitřní motivaci dítěte vnějšími příkazy
Všichni chtějí, ať mladí sportovci svou disciplínu „milují“ a ať touha zlepšovat se vychází z nich
samotných. Jenže se pak často snaží dětem tuto vnitřní motivaci naordinovat zvnějšku, skrze
příkazy, výčitky, či neférové porovnávání. Mladý sportovec by měl trénovat kličky na dvorku za
domem proto, že chce a že ho to baví, nikoli proto, že mu to rodič přikázal. To nemá s vnitřní
motivací nic společného.
Jak to napravit?
To, že má dítě i jiné zájmy mimo svůj hlavní sport, je dobře. Rozhodně nejde o důkaz „nedostatečné
motivace“. Dítě nemusí věnovat 100% svého času pouze jedné disciplíně a i tak se z něj může stát
skvělý sportovec. Rodič by měl umožňovat a nabízet svému dítěti širokou škálu aktivit, ať už
pohybových, či jiných. A zároveň je potřeba nechat dítěti aspoň nějakou formu svobody, aby si
mohlo samo vybrat, jak naloží se svým volným časem. Autonomie totiž s vnitřní motivací úzce
souvisí a když jí mladý sportovec vůbec nemá, dříve či později bude hrozit demotivace a vyhoření.

10
Podkopávají trenérskou autoritu
Když rodič zpochybňuje rozhodnutí či přístup trenéra před svým dítětem, výrazně tím snižuje šanci
na to, aby jejich vztah efektivně fungoval. Jestliže dítě ví, že rodič trenérovi nevěří, může se
to projevovat i v jeho vlastním postoji.
Jak to napravit?
Pokud mezi rodiči a trenérem nepanuje vzájemný respekt, nejvíce na to doplatí mladý sportovec.
Rodiče by měli před dítětem projevovat trenérovi důvěru a v případě nějaké nespokojenosti se
pokusit záležitost řešit mezi čtyřma očima. Může být užitečné si připomínat, že jak rodiče,
tak i trenéři by měli mít v mládežnickém sportu stejné cíle. Místo vzájemné kritiky by se proto
obě tyto skupiny měly snažit najít společnou řeč.

11
„On to snad dělá schválně“
Chyby ke sportu patří, a je zcela běžné, že se jich bude více objevovat v turnajích a zápasech, než
na trénincích. Ale tento nepoměr „výkon dítěte na tréninku“ vs. „výkon dítěte v zápase“ může být
zdrojem silných emocí pro jeho rodiče, kteří ví, že „má na víc“. V této někdy až naštvané náladě
pak mohou dítěti situaci vyčítat a dávat mu najevo, že je vina čistě na jeho straně („Můžeš mi
prosím tě vysvětlit, proč sis to vedení nepohlídal? Proč jsi najednou úplně přestal hrát? Jak můžeš
ty údery nechávat tak krátké?“)
Jak to napravit?
Téměř žádný sportovec nechce chybovat. Pokud se rodiče pustí do takové komunikace, která má
nádech „ty to snad děláš schválně“, pouze to zbytečně rozvíří negativní atmosféru výčitek a pocitu
křivdy. Rozhodně to nepomůže k tomu, aby si sportovec se situací příště poradil lépe. Rodiče by se
tak i po té nejhloupější chybě svého dítěte měli snažit zklidnit (sebe i jeho) a připomenout si
„nedělá to schválně“ – pomůže jim to k efektivnější komunikaci.

Více o tom, jak na tyto „hloupé chyby“ reagovat, se můžete dozvědět v tomto videu: „Hloupá chyba“

Celý článek pak na: „Psychologie výkonu“

Mgr. Václav Petráš